Možná že právě to byl ten okamžik...

...moment, kdy stojíš na váze, která stále ukazuje 79 kilo.... moment kdy metr omataný kolem tebe stále těsněji ukazuje pořád 114 centimetrů přes boky.... prostě moment, kdy musíš přehodnotit svoje dosavadní snažení a najít novou cestu, jak být znovu úspěšný.

Naštvaná a zlomená jsem včera seděla nad všemi svými deníčky, spotovníčky a jídelníčky a zarputile jsem se snažila přijít na, co vlastně poslední dobou dělám špatně. Když tě pořád někdo slyší mluvit o tom jak cvičíš (a ty fakt makáš), a pak se tě zeptá jestli už jsi něco zhubla a ty musíš říct "zatím ne", to je ten nejhorší moment. Po tom, co jsem si prošla snad všemi možnými pocity od naštvanosti, přes sebe nenávidění za to, že to nejde, až po mírný tón, kterým jsem se utěšovala, že všechno bude zase dobré, jsem opět prozřela.

NEMŮŽEŠ ČEKAT, ŽE KILA, KTERÁ SIS NASYSLILA ZA TŘI ROKY ZTRATÍŠ ZA TŘI MĚSÍCE !!!

A to mě uklidnilo. Vím, že makám. Cvičím minimálně 5x týdně hodinu a víc. Vím, že jím zdravě. Píšu si všechno, co sním. Vím, že ještě některé věci musím vychytat... ale hlavně vím, že ono to zase půjde. Váha ani metr nemůžou tomu všemu snažení odolávat věčně. A já se jim nevzdám.

Zase bude jaro a na jaře jde vždycky všechno líp :-)